S blížícím se závěrem školního roku vyvrcholila celoroční soutěž O tajný výlet, ve které žáci svou účastí a umístěním v různých školních soutěžích získávali body.
Dvacet nejúspěšnějších žáků z 1. a 2. stupně se tak 2. června ráno sešlo se mnou a s paní učitelkou Nešněrovou na autobusovém nádraží. Všichni byli plni očekávání, jelikož nikdo z nich netušil, kam pojedeme. S mírným zpožděním pro nás přijel mikrobus, kterým jsme se vydali vstříc neznámému cíli, s krátkou zastávkou u čerpací stanice na okraji Jičína. Po dvouhodinové cestě, až kousek před městem Milovice, začali někteří žáci poznávat cíl výletu, který už v minulosti sami navštívili. Krátce po vjezdu do města jsme se ocitli na parkovišti u Mirakula, největšího zábavního parku v České republice.
Abychom se v tak velkém parku vzájemně neztratili, byla před vstupem nutná drobná organizační porada, na základě které si starší žáci vzali na starost své mladší spolužáky.
Po krátkém zdržení u pokladny jsme zamířili k velké trampolíně, která byla naší první zastávkou v parku. Žáci se nejdříve ponořili do útrob podzemních chodeb, aby se následně vynořili o velký kus dál. Brzy však všechny zlákala trampolína a bylo těžké se od ní odtrhnout a jít na vláček, jehož odjezd se blížil.
Během cesty v otevřeném vagónu vláčku nás zaskočil chladný vítr. Předpovědi slibovaly teplé počasí, ale my se třásli. Vláček nás odvezl do areálu tankodromu, a tak trochu i zpět v čase, za úplně jinými atrakcemi, které odkazovaly na vojenskou minulost místa. Vešli jsme do rozlehlé haly vojenského muzea s pestrou přehlídkou vojenské techniky, která velmi zaujala nejen chlapce. Uvnitř bylo vše jen pro oči, venku si však mohli žáci užít techniku bezprostředněji a prolézt si útroby tanků či obsluhovat protiletadlový kanón. Podél ohrady se zvířaty jsme došli k věrné kopii americké základny Plei Mei a vesnice ve Vietnamu, lákající žáky hlavně hlubokými zákopy, kterými se vzápětí rozeběhli. Pod úroveň zemského povrchu jsme se však měli vzápětí možnost podívat ještě jednou, a to do podzemního úkrytu sovětské armády. S mobily místo baterek jsme prozkoumávali chodby, jejichž leckdy slepé odbočky vyžadovaly výrazné předklonění či lezení po čtyřech.
Blížilo se poledne, čas oběda. Vlak nás odvezl zpět k zábavnímu parku, kde jsme vyhledali jedno z místních občerstvení. Nejdříve jsme chtěli stát frontu na jídlo jako všichni návštěvníci, ovšem k našemu údivu jsme dostali pokyny si sednout a nechat se obsloužit. Oběd byl výborný, drůbeží vývar i kuřecí řízek s bramborovou kaší všem moc chutnal a všechny dostatečně zasytil.
Čas se však neuvěřitelně krátil a my měli jen něco málo přes půl hodiny času na vyzkoušení dalších atrakcí. Naštěstí se atrakce nacházely kousek od sebe, a tak se děti mohly ztratit v habrovém bludišti, prolézt hrad Mirakulum od podzemních chodeb po vyhlídkovou věž či se zhoupnout na obří houpačce. A kdo se atrakcí dostatečně nasytil, ten si mohl sednout do plážového lehátka nebo si zajít na zmrzlinu. Poslední minuty v parku jsme strávili nákupem suvenýrů, jejichž nabídka byla opravdu pestrá.
Cesta domů se nám nečekaně protáhla téměř o hodinu. Každou chvíli jsme čekali ve frontě aut, někdy byla příčinou práce na silnici, nečekaně často závory železničního přejezdu. Nic z toho nám ale nezkazilo dojem z výletu. Žáci byli z programu, který v zábavním parku zažili, nadšení, a mají tak velkou motivaci k dalšímu soutěžení o tajný výlet příští školní rok.
Mgr. Miroslava Schärfnerová a Mgr. Irena Nešněrová
