Dne 23. května 2023 se žáci tříd 8. A a 8. B vydali ve stopách spisovatelky Boženy Němcové a jejího slavného díla Babička do České Skalice a do Babiččina údolí.
Po příjezdu vlakem do České Skalice jsme vyrazili k Muzeu Boženy Němcové a cestou se krátce zastavili u roubené budovy školy z 19. století, ve které Božena Němcová (dívčím jménem Barunka Panklová) absolvovala školní docházku.
Následně jsme pokračovali k samotnému muzeu. Tmavnoucí obloha věštila blížící se déšť, když jsme vcházeli do budovy muzea, jež se nachází v bývalém Steidlerově hostinci, v němž Božena Němcová, po sňatku s Josefem Němcem v roce 1837, měla svatební hostinu a v němž o dva dny později tancovala na bále během prvních Jiřinkových slavností. To se událo v krásném Jiřinkovém sále, ve kterém začala naše prohlídka muzea. Žáci obdrželi pracovní listy a všichni jsme se zaposlouchali do poutavého výkladu paní Martiny Kolinské, jež nás seznámila s mnohými zajímavostmi z historie muzea a ze života Boženy Němcové.
Následně jsme se vydali na prohlídku expozic muzea, které, stejně jako výklad paní Kolinské, ukrývaly odpovědi na otázky v pracovním listě. Nejdříve jsme procházeli expozicí, která nám prostřednictvím informačních panelů přiblížila život a dílo Boženy Němcové. Prohlídku muzea jsme zakončili v galerii Julie Winterové Mezerové, ve které žáci dokázali svou pozornost pečlivě vyplněnými pracovními listy a převažujícími správnými odpověďmi.
Ačkoliv za okny muzea stále pršelo, neodradilo nás to a vyrazili jsme na cestu po naučné stezce Babiččino údolí. Déšť postupně ustal, a tak už u ratibořického zámku mohli žáci obdržet pracovní listy a začít pátrat v textu první naučné tabule po jméně vévodkyně Kateřiny Vilemíny Zaháňské, která se stala inspirací pro postavu paní kněžny v románu Babička. Ratibořický zámecký park nás přivítal barvami a vůní rozkvetlých keřů a stromů. Málem jsme nenašli informační tabuli, jež se ukrývala za zámeckým skleníkem. Část žáků ji minula, a tak pomohly moderní technologie a prostřednictvím mobilního telefonu jedné žákyně se nakonec všichni žáci mohli začíst do naučného textu a zjistit překvapivou informaci o tom, že stojí na místě, kde stávalo původní panské bělidlo, ve kterém bydleli Panklovi i s Barunčinou milovanou babičkou po svém příjezdu v létě roku 1820. Vysoká zeď bývalé kuchyňské zahrady nás zavedla k Rudrovu mlýnu. Neodolali jsme a zatlačili jsme do dveří zahrady. Nešly zcela otevřít, ale i tak jsme měli možnost nahlédnout do téměř jiného světa, kde příroda zcela převzala vládu.
U mlýna nás čekala další naučná tabule a hledání odpovědí. Zatímco jedni hledali informace, druzí se fotili u sousoší Babičky s dětmi či odpočívali na blízké lavičce. Všechna občerstvení byla bohužel zavřena. Cíl na půli cesty byl ale nedaleko. Stačilo pár kroků podél náhonu a rázem jsme se ocitli u roubené budovy Starého bělidla, ve kterém Božena Němcová prožila roku 1844 krásné prázdniny se svými dětmi. Babička v něm však nikdy nebydlela. Jedná se pouze o literární fikci. Na prohlídku bohužel nebyl čas, ač někteří žáci o ni měli zájem. O to ale větší budou mít motivaci se někdy do Babiččina údolí opět podívat a třeba objevit jeho krásy dál proti proudu naší Úpy. U Viktorčina splavu v blízkosti Starého bělidla jsme setrvali jen chvilku. Začetli jsme se do osudů skutečné Viktorie Židové z Červené Hory, žáci si pořídili pár fotografií z místa, které již mnozí znali z knihy, a vydali jsme se na cestu k vlaku podél Metuje a následně přivaděče vody z Metuje do vodní nádrže Rozkoš.
Cestou jsme samozřejmě museli pořídit společnou fotografii u sousoší od akademického sochaře Otty Gutfreunda, které zachycuje babičku s dětmi při návratu z návštěvy mlýna. Následně kousek za mlýnem vyvolal velký zájem u žáků vykotlaný kmen stromu. Při bližším nahlédnutí měli žáci možnost s úžasem sledovat kachnu sedící na vejcích, skrytých za hromádkou chmýří. Výstražně syčela, a tak jsme jen pořídili pár snímků a přestali jsme rušit její soukromí. Cestu na vlak nám též zpestřila velmi příjemná zastávka u stánku se zmrzlinou a rychlým občerstvením v obci Zlíč. Následně jsme však museli ještě více zrychlit krok. Na nádraží jsme dorazili čtvrt hodiny před odjezdem vlaku. Opět začalo silně pršet, a tak jsme byli rádi za střechu nad hlavou a závěr exkurze.
I přes rychlejší tempo chůze, občasný déšť a bahno na botách či oblečení vládla mezi žáky dobrá nálada. Všichni aktivně zjišťovali informace a dbali pokynů učitelů. Ráda bych tak všem poděkovala za pohodový průběh celé exkurze.
Mgr. Miroslava Schärfnerová
