Tři dny ve škole, dva v přírodě, tak měl v novém školním roce vypadat první týden čerstvých šesťáků. I stalo se, původní plán vyšel, ve čtvrtek jsme vyrazili. A bylo nás… hodně. Zaplnili jsme celý autobus vyrážející ze Svobody směrem na Černý Důl. Naší konečnou byla zastávka v Čisté u školy, aby ten ranní start nebyl pro děti tak výrazným šokem. Do kempu to pak odsud bylo stejně daleko jako z mořské hladiny k vraku Titanicu. Počasí nám přálo, modrá část slunečního světla se na molekulách plynných složek atmosféry nádherně rozptylovala. Zvolená trasa v mapě hezky měnila křivost, nešlo odolat. A tak ve společnosti vznášejících se křídel otakárků děti na pouti stezkou sv. Michala statečně zdolávaly jeden inflexní bod za druhým, nedbajíc při tom nad hlavami prolétávajících kusů vápence. Aniž bychom si šáhli na dno, před polednem jsme v pohodě, mentální i fyzické, dorazili do cíle. Následoval krátký odpočinek, ubytování ve čtyřlůžkových chatkách a oběd. Po něm měly děti chvíli pro sebe. Využily ji pro hry a osnování plánů na večer. To vše za zvuků bangerů od pro mě zcela neznámých interpretů.
Na čtrnáctou hodinu byl stanoven návrat k organizovaným činnostem. První z nich byl výlet nedobrovolníků do vzdáleného lomu, druhou pak rozličné aktivity v kempu. O obě akce byl ze strany žáků obrovský zájem, nebyl problém je naplnit. Z výrazů ve tvářích bylo později patrné, že si je snad všichni užili. Určení výletníci sice během výšlapu občas naříkali, ale v bodě obratu se jakoby zázrakem respawnuli a zpátky se vraceli už zase spokojení. Do večeře i po ní se děti bavily vybíjenou, rozhovory, kartami, běháním a vypouštěním všelijakých citoslovcí či hrou na zmrzlíka. Poslední jmenovanou zábavu jsem raději pozoroval jen zpovzdálí, neboť jsem tušil, že si ji s kolegyní Kristýnou Bartoňovou jednotlivě dosyta užijeme při plánovaných nočních hlídkách. Spát se šlo v devět.
Noc byla jasná, Měsíc táhnul a dorůstal. Souhvězdím Býka se po své zdánlivě přímočaré trajektorii proháněla Kuřátka, po vlhké zemi a přilehlým křovím pak jiní, stěží identifikovatelní tvorové. Mezi jednou a čtvrtou hodinou vyrazily čůrat dvě děti. Pár minut před třetí se do temné noci začaly ozývat verše potulného cyklisty. Směřoval povětšinou na Vrchlabí.
Budíček byl o půl osmé, snídaně o hodinu později. Na zpáteční cestu jsme vyrazili po desáté, vyprovázely nás na ni burácející motory německých jednostopých veteránů. Ještě závěrečné zhoupnutí za pomyslnými branami kempu a už jsme si to štrádovali v plné polní směrem ke škole v Čisté. Po necelých dvou hodinách v terénu jsme nastoupili do autobusu na Svobodu. Poslední přepočítání účastníků proběhlo na adrese Kostelní 560 v jednu hodinu po poledni. V pořádku, mohli jsme se rozloučit, pořád nás bylo… hodně.
Ing. Jan Valášek, třídní učitel 6.A
