Brzké vstávání a odjezd autobusem v šest hodin ráno ze Svobody nad Úpou odstartovaly letošní školní výlet 6. třídy. V sestavě 21 odhodlaných členů výpravy a 2 vedoucích týmu (třídní učitel a paní asistentka Melicharová) jsme se přesunuli do výškového tábora v údolním Vrchlabí, odkud jsme, ještě plni sil a připraveni na náročný výstup, hned zrána zahájili zápolení s jednou z plánovaných výzev dne – naším prvním sportovním cílem bylo dobýt nejvyšší bod trasy, horský vrchol Žalý (1019 m n.m.). Podařilo se nám to během prvních dvou vyučovacích hodin a na velkou přestávku jsme byli v plném počtu nahoře. V 10 hodin, po zasloužené a vydatné svačině, deset statečných ještě zdolalo tamní kamennou rozhlednu, abychom po společné fotce před stavbou z roku 1892 dále vyrazili směrem na Benecko.
Přibližně půlhodinový sestup proběhl hladce a v pohodě. Nasávali jsme při něm čerstvý horský vzduch, obdivovali výhledy a krásu okolní přírody a pozorovali spoustu lesních tvorů bleskově startujících ze všech míst, kudy jsme procházeli. Na Benecku jsme se podle plánu napojili na cyklotrasu číslo 3142, která nás měla dovést až do Křížlic, k dalšímu strategickému bodu našeho pátečního putování. Abychom si ani kousek nezašli, cestou jsem na dvou křižovatkách raději zkontroloval mapu, neboť téměř geometrickou řadou začínaly přibývat dotazy typu „jestli je to ještě daleko“ nebo „kdy už tam budem“ nebo „já už mám hlad“ či „kdy už konečně bude ta slíbená přestávka na mobily“. Do zpěvu bylo v té chvíli už jen polovině výpravy. Kolem poledne se objevily první kapky. Zpěv ustal. K Hospůdce Pod Javorem nám zbývala ještě hodina cesty. Zvládli jsme ale i tuto výzvu.
V Křížlicích nás očekávali a s napětím vyhlíželi. Paní Petříková, maminka Matyáše Kováče, byla moc hodná a v Hospůdce Pod Javorem nás všechny pozvala na oběd. Boloňské špagety a kuře na paprice nám po náročném dopoledním pochodu přišly vhod a s chutí jsme je snědli. Velmi milou pozorností po výborném obědě byly sušenky pro všechny. Za štědré a vynikající pohoštění všichni moc děkujeme. Stejně tak děkujeme za možnost ohřát se uvnitř restaurace před posledním pěším úsekem naší cesty.
Vyrazili jsme po 15. hodině. Kvůli bezpečnosti dětí bylo nutné sejít ze silnice a upravit trasu přes naučnou Víchovskou stezku za Kavánovými obrazy. Pláštěnkový pochod v trvalém dešti lehce podmáčeným terénem nám dal trochu zabrat. Několik dětí cestou uklouzlo a nabralo rodičům na své oděvy vzorky svrchní části místního půdního profilu. Před 17. hodinou jsme v pořádku dorazili dolů do Hrabačova. Děti měly možnost si krátce odpočinout a nakoupit si v JIPu. Nakonec jsme se přesunuli k zastávce u kruhového objezdu. Autobus z Prahy přijel s mírným zpožděním, ale přestup ve Vrchlabí jsme stihli a v 18:44 úspěšně dorazili zpět na nádraží ve Svobodě nad Úpou, kde si unavené děti převzali rodiče.
Jako třídní učitel bych chtěl na závěr vyjádřit velké uznání všem zúčastněným žákům i paní asistentce. Velmi si vážím toho, jak celý tento náročný den zvládli. Pro řadu z nich to byl den plný velkých osobních výzev – ať už šlo o brzké ranní vstávání, překonávání strachu na rozhledně, kilometry v nohách, chůzi v nečase a blátě nebo odloučení od mobilních telefonů. Všichni ukázali velkou odolnost a za to jim patří velká pochvala. A protože nenosím klobouk, smekám před nimi svou věrnou moravskou „šiltovku“.
Ing. Jan Valášek, třídní učitel
